Spisovateli, výtvarníku a publicistovi Václavu Vokolkovi zakrátko vyjde kniha Malé Pašije. Při té příležitosti jsme se jej zeptali na skutečnosti, které by mohly zajímat čtenáře křesťanské orientace napříč denominacemi. Vokolkův vhled do událostí Kristova Kříže a Zmrtvýchvstání je literárně i teologicky hluboký a cenný.

„Uprostřed umírání, pandemie, bezpráví a společenského kolapsu je naděje nedostatkovým zbožím. Dnes znovu zoufale potřebujeme „kamínek naděje“. A tou nejúžasnější ze všech nadějí je víra, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých.“ píše ve své knize Naděje navzdory americký teolog, pastor a spisovatel Timothy Keller.

Není jich moc, ale poznal jsem v životě několik lidí, které jsem nějak instinktivně vnímal jako krásné bez ohledu na jejich akademické tituly a pověst, která je provázela. Katolický kněz Antonín Hýža, biblista Milan Balabán, literární historik Jaroslav Med, filozof Karel Vrána, teolog Karel Skalický či filoszof Jan Sokol (1936‒2021).

Velikonoce jsou svátky, které v hloubce náboženské zvěsti překonávají všechno, co putujícímu člověku nabídly a nabízejí ostatní dějinná náboženství. V pouhých třech dnech se změní beznaděj tohoto světa v naději. 

Ta kniha je krásná. Kresba na obálce od Richarda Fischera vtiskla autorovi do tváře o něco víc smutku a melancholie, než si zaslouží, ale kniha je krásná. Viděl jsem řadu fotografií, na nichž je katolický kněz, biblista, učitel, salesián a spisovatel Ladislav Heryán nejméně tak krásný jako pasáček ovcí, vyfocený na konci 19. století někde v Provence.