Po Františkově smrti se mnoho lidí veze na vlně jeho popularity, od biskupů až po politiky. Ale mě zajímá, co jsme kdo od něj přejali. Pro mě jsou největším osobnostmi 20. století M. Gándhí a Jan XXIII. V naší době František a prezident Zelenskyj.

Jorge Mario Bergoglio, celému světu známý jako papež František, se dnes vrátil do Otcova domu. I po prodělané nemoci, v níž byl podle svých slov dvakrát blízko smrti, přišla ta ranní zpráva nečekaně – a zabolela.

6. ledna se stala řeholnice Simona Brambilla prefektkou Dikasteria pro instituty zasvěceného a apoštolského života. Můj první pocit z této informace je radostný, papež pokračuje ve svých reformních krocích, dělá maximum toho, co v této chvíli považuje za možné. Jeho snaha o posílení vlivu žen ve vedení církve tím dostává jasné kontury. Zároveň však cítím obavu a soucit: co asi bude prožívat žena v té mužské mocenské společnosti? 

Vážený a milý pane prezidente, paní rektorko, paní děkanko, cives academici, vážení přítomní zde, v pražské Akademické farnosti, v kostele Nejsvětějšího Salvátora, i vy, kteří nás sledujete prostřednictvím médií, dovolte mi nejprve oslovit Vás zde mezi námi, kteří jste před rokem nedaleko odsud ztratili své nejbližší a nejdražší.

Existují lidé, kteří se zúčastňují bohoslužeb pravidelně či nepravidelně, ale jsou i takoví, kteří rádi přijdou do kostela, když se bohoslužby nekonají.  Malým příspěvkem k tomuto tématu je interview, které bylo natočeno exkluzivně pro čtenáře Christnetu. Rakouský misionář  Günther Eckelbauer, který našel svůj nový domov v České republice, hovoří o své cestě ke kněžství a působení v plzeňské diecézi.