Zavři se do kapsule a leť

Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora

Nápad doktora Philipa Nitschkeho na sebevražednou eutanatickou kapsuli Sarco, připomínající malá vesmírná plavidla z různých sci-fi filmů, vyvolal odezvu zvláště těch, kteří tento nebo podobný způsob odchodu ze života považují za neetický. Nitschke technologicky rozvinul jeden z mnoha nápadů Dereka Humphryho, jenž ve své „slavné“ knize Final Exit a v mnoha rozhovorech a video-návodech ukázal, jak se lze „svépomocí“ zbavit tíhy vlastního života. Smrtící kapsule Sarco, vytištěná na 3D tiskárně, může snadno a rychle splnit přání mnoha uživatelů. Je přenosná, prostorná, může být jakkoliv barevná, s čirým nebo zatmaveným sklem. Transportovat ji lze lehce kamkoliv do města nebo do přírody, kde se chce člověk rozžehnat se svým životem. Smrt nepřivodí koktejl barbiturátů, nýbrž plyn. Smrt je tak víc než dřív v rukou konkrétního člověka, který pouhým stiskem vpouští do „exit bagu“ plyn, jenž ho do několika minut usmrtí. Přítomnost zdravotníka se zdá být vlastně zbytečná, až na případy, kdy si člověk svůj čin rozmyslí. Při dynamickém technologickém vývoji je pravděpodobné, že by si kapsuli včetně vybavení mohl doma vytisknout každý, kdo má k dispozici 3D tiskárnu. Objednávka plynové patrony by pak byla jen finálním uvedením přístroje do provozu. Nepotvrdily se naštěstí první zprávy, že již příští rok bude kapsule využívána ve švýcarském eutanatickém programu. Je však připravena k reálnému využití.

Reminiscence na průmyslové zabíjení plynem a spalinami v čase holokaustu jsou na místě. Futuristická podoba Sarca připomíná mystické plavidlo, jímž se člověk dostává na druhý břeh. Smrt je relativně rychlá, čistá, ovladatelná. Oponenti tohoto přístroje poukazují na to, že mobilní sofistikované eutanatické zařízení evokuje prostředí vysoce specializovaného pracoviště, v němž se pacient konečným způsobem a natrvalo léčí a zbavuje své nemoci, bolesti, utrpení. Vnější podoba Sarca rovněž evokuje různé starobylé pohřební a transportní obaly. Vytváří tak dojem, že tento způsob smrti je náboženským aktem, nebo dokonce rituálem zajišťujícím dobrý přechod na onen svět. Na dobrovolný odchod ze života, jak si čtenáři Christnetu jistě vzpomínají, pomýšlel také teolog a katolický kněz Hans Küng (1928–2021), jenž ve své knize Dobrá smrt? uvažoval nad křesťanskými motivy dobrovolného odchodu ze života v případě, kdy život již nelze unést. Küng, který tehdejší zdravotní krizi nakonec překonal, zemřel v dubnu loňského roku, a nakolik je známo, asistovanou sebevraždu tak, jak o ní hovořil, nespáchal.

Kultura smrti

I když lze na současné legální postupy asistované sebevraždy, jak je známe např. ze Švýcarska, Belgie, Holandska, Lucemburska, Německa a z několika států USA, aplikovat pojem kultury smrti, jak ji ve svých textech reflektoval sv. Jan Pavel II., nelze ani tuto svrchovaně vážnou věc odbýt jednoduchými odsudky. Kulturu smrti nedefinuje pouze vztah jednotlivce, institucí, kultur a vlád k počátku a konci lidského života, nýbrž vztah mnohem hlubší, vztah k obecné důstojnosti člověka, k k nezadatelným lidským právům, vztah k životu na jeho denní bázi, a to zdaleka ne jen v jeho fyzickém uskutečňování, nýbrž také v jeho duchovním a duševním ohledu. 

Sarco
Autor: Exit International

Rozsah pátého přikázání Dekalogu je mnohem širší a nevyčerpává se v brachiálním násilí a zločinech, v potratech, ve válkách nebo sebevraždách. Vztah k posvátnosti lidského života, v němž tělo je emanací duše, je sice rámován okamžikem početí a smrtí, ale má být kontinuální, osobní i interpersonální. Kultura smrti, a tedy odpor k životu, k jeho rozvinutí a zvláště pak odpor k víře, naději a snům každého člověka, je patrná v běhu všedního dne, a existuje i tam, kde se o životě a jeho velikosti hovoří velkými slovy z posvátných míst. Ironické a zesměšňující poznámky, týkající se lidí, kteří nezvládli unést svůj život, jsou jedním z charakteristických prvků kultury smrti. Omrzelost životem, ztráta radosti, smyslu, přátel, mobility, v ekonomicky slabších zemích pak chudoba, v níž se nemoc a stáří prožívají jinak než u bohatě prostřeného stolu, nic z toho nelze bagatelizovat jako naříkání zbabělců a slabochů, kteří se (asistovanou) smrtí snaží zbavit přirozeného a k životu patřícího utrpení. Franklovské dilema žití života v jakékoliv situaci, a to i na dohled nevyhnutelné smrti z rukou druhých, se setkalo jak s přijetím, tak s rozpaky. Tváří v tvář strašlivému utrpení války, i po jejím skončení, se lidé rozhodovali jak pro život, tak pro dobrovolnou smrt. Viktor E. Frankl (1905–1997) ve svých pozdějších pracích ukázal, že „říct životu ano“ je i v nejbeznadějnějších situacích možné. Když přeživší vyhlazovacího tábora Treblinka, Richard Glazar (1920–1997), autor knihy Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, vyskočil po svém návratu z exilu a po smrti své ženy z okna, ti, kteří Glazarův osud sledovali se zatajeným dechem, posmutněli, ale ani tehdy v něm nepřestali vidět velkého, vzácného člověka. Strašlivé utrpení ho naučilo měřit život tím, co jediné dává smysl, a tím je právě láska.

Zvláštním rysem pohledu na utrpení a bolest je systematické podceňování duševní a duchovní trýzně. Dokonce i v křesťanském prostředí se setkávám s podceňováním duchovní beznaděje či psychiatricky diagnostikovaných onemocnění. Zdá se, jako by utrpení bylo spojeno pouze s fyzickou, viditelnou bolestí. Fetišizace u řady lidí mnohaletého i celoživotního utrpení není oslavou života. Není se proto co divit, že někteří lidé hledají „safety exit“. Je zvláštní, v jakém nesouladu bývá slovní obhajoba života s konkrétními skutky. Možná jste to také zažili: jeden a týž člověk, který druhému bere naději (práci, povolání, víru, střechu nad hlavou), je schopen jen o něco málo později veřejně tepat všechny pokusy o oslabení života a posílat za brány inferna na život si sahající nešťastníky s vervou vyvolávače v cirkusu. Je pochopitelné, že církev, jež sama značně změnila svůj vztah k lidem, kteří si vzali život, nebude nikdy obhájkyní dobrovolného odchodu ze života. Přesto musím říct, že těžce nesu, když někdo hovoří s despektem o těch, kteří kvůli svému zdravotnímu stavu (tělesnému i duševnímu) uvažují o ukončení života.

Nikdy, prosím, nesnižujme to, co lidé kolem nás prožívají, dokud nebudeme stát v jejich botách. Nikdy neposílejme duchovně a duševně rozbolavělé, aby se z toho šli vyběhat nebo odreagovat prací na zahrádce, na poli, v lese. Nikdy neukazujme na příklady lidí, kteří se ve zdraví dožili sto pěti let, ani na ty, kteří celý život bojovali s hendikepy, abychom tím druhého povzbudili. Nikdy se nepokoušejme druhé přesvědčit, že svět je jen slzavé údolí, jímž člověk běží, aby skočil do věčnosti, a čím kratší dobu na něm stráví a čím víc utrpení prožije, tím líp. Problém nespočívá pouze v tom, kdo uvažuje o terminaci svého života. Část problému spočívá v těch, kteří živí kulturu smrti, charakterizovanou absencí vnímavosti, solidarity, pomoci, oběti a křesťanské lásky. Poslední dva prožité roky nám ukázaly, co pro určitou skupinu obyvatel znamená lidský život, naděje nemocných a umírajících, stesk pozůstalých. Je těžké nevidět kulturu smrti právě v tom, co se kolem nás a v nás děje. 

Církev a pomyslná miska vah

Velikost a krása Kristovy nevěsty – církve – tkví v tom, že bude až do konce časů hájit hodnotu lidského života od první vteřiny početí do jeho konce. Spočívá ale také v tom, že zůstane nablízku i těm, kteří jiné východisko než dobrovolnou smrt nenalezli. Vedle eutanatické kapsule Sarco lze hypoteticky i reálně postavit něco mnohem většího. Tím větším je láska de profundis jdoucí na dřeň. Láska, která se snaží pochopit, co je to život a proč ho někteří opouštějí. Domnívám se, že podobných kapsulí uvidíme v budoucnu mnohem víc. Stanou se běžnou součástí společenského života, v němž je smrt dostupná na objednání. Zatímco si budete na horské louce recitovat verše a vést s přáteli duchovní rozhovory o hodnotě a kráse života, kousek od vás bude v kapsuli Sarco odcházet ze světa člověk. Zdá se vám to morbidní a divné? Vždyť kolik lidí vedle nás, často v nejbližší blízkosti, živoří, trpí, zaživa umírá – a leckoho to vůbec nezajímá ani nedojímá? Jelikož věříme, že církev ani brány pekelné nepřemohou, všímejme si, čím církev v Božím jménu tuto kulturu smrti vyvažuje. Vděčnost pak patří všem lidem, kteří na tuto misku vah již bohatě pokládají důvody, proč je i taková eutanatická kapsule Sarco nápadem, jehož realizace by nás neměla nechat klidnými.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.