Četla jsem před krátkým časem v MF Dnes článek, ve kterém se jeho autor zamýšlel nad tím, jak to bude v samotné církvi i vzhledem k současné době vypadat. Možná nastane doba, kdy mnoho kostelů zůstane nevyužito a nebudou sloužit svému prvotnímu účelu, a to především z nedostatků financí na jejich údržbu, zapříčiněných pandemií, kůrovcem, a jinými vlivy. Co se tedy stane s nevyužitými kostely? 

Rok se s rokem sešel a opět se blíží Vánoce. Již tuto neděli zapalujeme na svých adventních věncích první svíčku. Symbolicky tak začíná odpočet do narození – tedy příchodu, adventu – Ježíše Krista na tento svět. Přicházejí Vánoce, slavnost Narození Páně. My křesťané máme jádro těchto svátků právě tady, v narození našeho Spasitele a Pána, a na pohanské tradice po právu koukáme trošku přes prsty.

Nominace a následné zvolení paní Hany Lipovské do Rady České televize vyvolalo řadu pobouřených reakcí. Nemám v úmyslu k nim přidávat další, která by nepřinesla nic nového. Postupy ČBK reagující na kritiku snad ani nemá smysl komentovat. Podobá se to totiž trapným tanečkům, kterým nemohou věřit ani ti, kdo je na veřejném parketu předvádějí.

Už víme, že letošní adventní období bude docela jiné. Ochuzené o tradiční atmosféru vánočních trhů, bohoslužeb v podobě, jakou známe, milých setkávání u svařáčku v útulné hospůdce. Nicméně Advent bude. Jeho bránu otevře spolu s apoštolem Ondřejem svatá Kateřina. 

V první části eseje jsme se pokusili nastínit jistou strukturu církve, poněkud uměle dělenou na oficiální a podzemní, jejíž dělení vlastně tvořila aktivita církevních tajemníků udělujících a odebírajících státní souhlas. Nyní se přeneseme k problému, který je vytyčený v názvu eseje – jak k setkání po roce 1989 vlastně došlo a proč se nikdy úplně nepodařilo, respektive proč i nyní po třiceti letech toto nesetkání stále můžeme pozorovat.