Dáme-li promluvit strohým datům o „světci v džínách“, jako to někdy dělávají kazatelé ve všední den, když neměli čas připravit si homilii, Carlo Acutis byl mladý počítačový programátor. Narozený v r. 1991 jako syn bohatých italských rodičů, známý veselou povahou, počítačovými dovednostmi a niterným vztahem k eucharistii. Eucharistie pro něj byla „dálnicí do nebe“.

Než bude nová encyklika papeže Františka Fratelli tutti (Všichni jsme bratři) s podtitulem O bratrství a sociálním přátelství (Sulla fraternità e l’amicizia sociale) přeložena do češtiny, nabízím čtenáři průřez tématy, která mě v této pozoruhodné práci upoutala a nad nimiž přemýšlím.

Prostor nemocnice byl a bude vždy místem, kde člověk vstupuje do „mezní situace“. Každý pacient je konfrontován se svou bolestí, konečností a je vystaven nějaké krizové situaci. Celý zdravotnický systém stál na výkonech a „magických“ kódech pro pojišťovnu. Začínalo to být takové, že někteří pacienti byli „uléčeni“ k smrti bez skutečné kvality života. Do tohoto „přehřívání“ či „globálního oteplování“ nemocnic vstoupil koronavirus.

Přiznám se, že jsem se trochu vrtěla nervozitou, protože filmy o falešných kněžích apriori vzbuzují podezření, zda tvůrce nehodlá ujíždět na lacinosti a podbízivosti. Na druhé straně jsem byla i dost zvědavá, jelikož film si na csfd.cz vede velmi dobře (aktuálně 82 %). Corpus Christi oslovil diváky v mnoha dalších zemích. Byl také nominován na Oscara. Zajímalo mě proto, jak Jan Komasa, polský režisér, uchopil film s tímto tématem a co na něm přitahuje diváky.

„A terazky mi povedztě, Kefalín, čo vy si predstavujetě pod takým slovom absurdný?“ zeptal se major Haluška vojína Kefalína ve filmové adaptaci Švandrlíkových Černých baronů. Ani soudruh major, ani vojín Kefalín netrpěli, tak jako švejkovský plukovník Bedřich Kraus, mající též přídomek von Zillergut, vysvětlovací mánií.