Mám to štěstí, že jsem dlouhá léta slýchal svědectví dnešních osmdesátníků a devadesátníků o církvi, která byla v nejtěžších chvílích této země i za cenu sebeoběti ochotna pomáhat nejpotřebnějším. Vzory mi nechybí.

Skoro všichni vládcové světa říkají, že jsou pro obyčejné lidi a proti elitám. „Obyčejný člověk“ versus „elity“. Dvojí pojem, dvojí lež.

Léto je zvláštní čas. Těšíme se na něj celý rok a je nám líto, že příliš rychle ubíhá. Je pozoruhodné, že právě léto vnímáme jako vyvrcholení celého roku. Šestého srpna jsme oslavili svátek Proměnění Páně. Na první pohled trochu zvláštní; jak známo, zprávu o této události přináší evangelium druhé neděle postní. Svátek ale připadá do období vrcholícího léta. Má to ovšem svou logiku – vždyť právě léto je obdobím putování, poznávání a setkávání nejen s lidmi, ale i s Bohem.

Analýza Tomáše Petráčka Církev v karanténě: konec iluzí je přesná. Věřím ale také, že lze umírnit pesimismus, který nutně jeho příspěvek vyvolává. Nemá samozřejmě smysl bránit dávno zašlý model fungování církve nebo mít naději, že ti, kteří ho hájí, prozřou k porozumění potřeb budoucnosti. Bude to mnohým dramaticky líto, ale staré formy katolického života z velké části vymřou.

Jarní krize a události okolo pandemie obnažily řadu trendů a některé z nich akcelerovaly. Církve a náboženský život nejsou výjimkou. Základní poselství kovidové krize se nám nebude líbit, ale svojí razancí nám dává velkou šanci.