Otevřená diskuse o tom, zda je, nebo není přirozenost neměnná a co z ní je, nebo není možné vyvozovat, je zcela zásadní. Ukazuje totiž na to, že často pracujeme s předpoklady, které nejsou zcela samozřejmé a jejichž pojmenování nebo zpochybnění může mít dalekosáhlé důsledky. Tím, o kterém bych rád mluvil, je pozice, kterou popisoval Stanislav Sousedík, totiž objektivistické paradigma. 

Odvolání z funkce ředitele „z hodiny na hodinu“ bez udání vážného důvodu je bezprecedentní. Nabízí se vysvětlení, že zde hrály roli zákulisní informace. Lidsky je pochopitelné, že generální vikář považuje za důvěryhodné lidi, které dobře zná. Při vedení instituce (diecéze) ale není možné řídit se informacemi přátel – informátorů bez toho, aby byla slyšena druhá strana.

Myslím si, že té knize řekne většina čtenářů své – ano. Zbylá menšina nebude svůj souhlas říkat nahlas. Malý počet čtenářů, ať už z jakýchkoliv denominací, nebo lidé permanentně naštvaní na celý svět a církev nebudou souhlasit téměř s ničím, co kniha Debry Hirsch Svatý sex: O spiritualitě a sexualitě naostro ve výborném překladu Jana Škroba říká.

S velkým zájmem jsem si přečetl příspěvek prof. Stanislava Sousedíka, který připomíná filozofické prameny a kontext jedné z velmi rozšířených představ o možnosti opuštění anebo i nesprávnosti představy o neměnné, nadčasově pojaté přirozenosti.

Existuje vážné riziko, že papež František ztrácí podporu lidí, kteří by rádi viděli, že uspěl a uchránil církev před pádem do rukou těch, kteří se rozhodně postavili proti změnám. Je to důležitý okamžik, protože třiaosmdesátiletý muž naznačuje, že si uvědomuje, že mnoho z těch, kteří nejsilněji věřili v jeho úsilí ve věci církevní reformy, začíná ztrácet iluze.