V kázání prof. Tomáše Halíka na třetí postní neděli mě zaujala poznámka, v níž kazatel označuje pojetí neměnné lidské přirozenosti za historický konstrukt, tedy za myšlenkový útvar, který nemá věcný základ.

V nedávné době jsme si připomněli desáté výročí smrti Tomáše Špidlíka, jednoho ze čtyř českých kardinálů, kteří nebyli spojeni s pražským ani olomouckým biskupským stolcem, jezuitou, který dokázal skloubit vzdělání a hlubokou osobní spiritualitu s výjimečným organizačním talentem a vtipem.  

Stál jsem jednou v tiché modlitbě u kremačních pecí koncentračního tábora. Neumím popsat, co jsem prožíval, ale trochu jsem zápasil s tím, jestli si z toho strašného, dnes pietního místa pořídím pár fotografií, nebo ne. Rozhodl jsem se, že ano, protože všecko to, co tu po umučených a mrtvých zbylo, tu je pro nás, pro živé. 

Vlivem koronavirové pandemie žijeme v krizové situaci. Prožíváme mnoho různých omezení. Koronavirová krize - tak jako všechny ostatní krize - je příležitostí, abychom se spíše než na vysvětlování neuchopitelných Božích soudů zaměřili na kritické posouzení nás samotných a přemýšleli nad společností i globálním světem.

Právě v této době tak závažné zdravotní krize, kdy je život mnoha mužů a žen v Římě, v Itálii, v Evropě a ve světě radikálně zpochybněn, bych nikdy nebyl očekával, že uvidím významné kongregace římské církve tak nemotorným způsobem vrávorat mezi pastmi, které minulost nastražila pod nohy přítomnosti.