V uplynulých čtyřiceti letech se na debatu o potratech v USA vynaložily obrovské sumy peněz pro neziskové a politické organizace. Politickým představitelům poskytlo toto téma snadný způsob, jak mobilizovat voliče: republikánům skrze právo nenarozených dětí na život, demokratům přes právo žen na jejich tělo. Tento způsob vedení debaty má však svou stinnou stránku

O Radu České televize se u nás v posledních dvaceti letech lidé běžně vůbec nestarají. Naposledy to bylo veřejné téma v roce 2000, kdy smluvně opoziční strany ODS a ČSSD společnou rukou „naši“ Radu ČT odvolaly, najmenovaly si „svojí“ – a nakonec to vyvrcholilo tzv. „televizní krizí“. Jestliže se tedy i Christnet dvěma články Radou ČT začal zabývat, zdá se, že se děje něco neobvyklého. Jako jeden z nejdéle sloužících členů Rady ČT (1992 až 2000) se pokusím do situace vnést určitý přehled.

Návrh Dominika Duky, potažmo ČBK, aby se členkou Rady České televize stala ekonomka z Masarykovy univerzity Hana Lipovská, vyvolal významné otázky, které nejsou jen diskusní či politické, ale také eklesiologické.

Osobní vyznání kardinála Schönborna o namáhavém hledání vlastní cesty zaznělo na půdě vídeňské univerzity během série přednášek zimního semestru na téma „Sexuální zneužívání nezletilých; zločin a odpovědnost.“ Následující text je interpretací, nikoliv přepisem přednášky.

Musíme přiznat, že o nevíře víme stejně málo jako o víře. Stejně jako není jasné, co máme na mysli, když říkáme, že někdo je věřící, tak není jasné, co to znamená, že je někdo nevěřící. Existuje velké množství forem a projevů, takže by bylo obtížné založit univerzální světovou církev nevěřících s jedním dogmatickým systémem, rituálem a etikou.