Postavení žen v katolické církvi se dnes stává diskutovaným tématem. Jaká ale byla historie politické angažovanosti katolických žen? Konec 19. století a s ním spojená industrializace znamenala velké společenské změny, které proměnily i role mužů a žen. Jak na ně katolické političky reagovaly? Co bylo jejich hlavní agendou, jak se ženy organizovaly a jaký postoj měli k jejich politické angažovanosti muži?

Křesťané, se kterými spolupracuji a které doprovázím, mě přirozeně oslovují křestním jménem. Avšak všichni katolíci, se kterými se setkávám o nedělích, v různých kostelích mé farnosti nebo při křtech, svatbách či pohřbech, mě oslovují „otče“. Totéž se také týká ostatních lidí z města, kteří třeba ani nejsou nějakými zvláštními křesťany, ale cítí se být povinováni mě oslovovat tímto způsobem. To mně bylo nepříjemné během celých těch více než dvaceti let, co jsem knězem.

Obracím se na Vás jako aktivní a praktikující katolický křesťan a zároveň jako oběť zneužívání ze strany duchovního.

Je to zkušenost, kterou zřejmě udělali nejen misionáři, ale hodně lidí, kteří chtěli druhým zprostředkovat svou víru. Určitý typ lidí nereaguje, je „neoslovitelný klasickými prostředky“. Nebo, jak říká Druhý vatikánský koncil, zdá se, že nepociťuje žádný náboženský neklid. To se netýká jen druhých, jsou lidé, kteří by rádi věřili, ale nejsou toho schopni. Dojdou nejdál jen k tomu, že by chtěli, že možná nějak rozumově dospěli k nějakému přesvědčení, ale chybí jim prožitek a zkušenost.

"Zdá se, že k největšímu počtu zneužívání u nás došlo až v devadesátých letech, kdy se znovu otevřely kláštery a semináře a představení přijímali v počáteční euforii velké množství kandidátů. K příčinám toho, že se o tom tak dlouho mlčelo, patří i autocenzura a stud samotných obětí i falešný pocit solidarity v církvi: jsme přece rodina," říká Tomáš Halík v rozhovoru pro týdeník Respekt.