Bydlel jsem dlouhá léta kousek od kanceláře Václava Havla. Na docela malém prostoru, kam už tolik nedoléhal hluk aut a tramvají, se potkávala celá řada výjimečných lidí, od nás i ze světa. Výtvarník Bořek Šípek pomohl Václavu Havlovi zrealizovat úpravu interiéru, který byl vzdušný, plný světla a skoro hmatatelné radosti a pozitivity. Ti, kteří tu Václava Havla navštívili, o tom vydali svědectví.

Výročí padesáti let od setkání biskupských konferencí zemí Latinské Ameriky (CELAM) v peruánském Medellínu v srpnu 1968 si připomněl kongres, který proběhl na přelomu srpna a září tohoto roku v San Salvadoru. Pod názvem Nářek chudých a země se nás dotýkají: 50 let od konference v Medellínu pořádala kongres Amerindia, společnost teologů Latinské Ameriky a Karibiku. Zúčastnilo se ho přes 600 zájemců z 28 zemí, včetně dvou hostů z České republiky.

Pravděpodobně se nemýlím, když se domnívám, že skutečné Evropě je cizí absolutní optimismus, víra ve všeobecný a nutný pokrok. Hodnoty minulosti jsou pro ni ještě tak živé, že cítí, co vše je ve hře. Evropa už viděla zánik tolika nevratných věcí; sama byla vinna tolika dlouhými vražednými válkami, že je schopna vycítit nejen kreativní možnosti, ale také riziko, ba tragédii lidské existence.

Vyjde-li v současné době sbírka básní, je to bezesporu událost. Vždyť po boomu devadesátých let se v edičních plánech vydavatelství objevuje stále méně poezie a básníci se opět musí uchylovat k samizdatu. Není to ovšem nic nového pod sluncem. Debutující básníci to nikdy neměli snadné a výjimkou není ani Karel Hynek Mácha – je známo, že svůj Máj musel vydat vlastním nákladem.

Ve farním zpravodaji královéhradecké farnosti katedrály sv. Ducha, v prvním letošním čísle z 9. září, jsem si přečetla tento nepodepsaný článek k Istanbulské úmluvě.