Uplynulou sezonu pražské Národní divadlo uvedlo nové nastudování Janáčkovy opery „Výlety páně Broučkovy“. A to v inscenačním pojetí, které vzbudilo mezi kritiky rozpaky. Nikoli však kvůli nějaké domnělé či skutečné skandálnosti, nýbrž kvůli komplikované uchopitelnosti a nekoncepčnosti.

Rok se opět sešel s rokem, vlády se ujal červenec. Katolická charismatická konference probíhá právě začátkem prázdnin. Letos má dvacáté deváté narozeniny. Před jedenácti lety našla domov v Brně na Výstavišti. A asi už sotva kdy by mohla být někde jinde, protože zájem stoupá, počet účastníků se zvyšuje a i úctyhodný pavilón F přímo praská ve švech.

Sebevražda. Bolest na druhou. Čin, který obvykle budí zděšení, přichází nahonem a nás – pozůstalé – dokáže ochromit na roky či celá desetiletí. Vážná mravní poznamenání nebo kázání chudá na milosrdenství, tu nepomohou.

Se zájmem jsem si přečetl polemiku Ronalda Němce Nepravdy z kazatelny? Nepravdy života, kterou autor obhajuje postoj biskupa Wasserbauera a kritizuje článek Martina Vaňáče k peticím za podporu manželství. Nechci teď diskutovat o samotném jádru sporu – tedy o LGBT manželstvích nebo o přijatelnosti některých argumentů v uvedené petici. Daleko více mě totiž ve zmiňované polemice zaujalo něco jiného: Jak moc je článek prosycen stereotypy a kognitivními omyly, které pan Němec vydává za racionální argumenty.

Podle tří ukazatelů – příjmu domácnosti, materiální deprivace a nezaměstnanosti – je chudobou ohroženo 22 % obyvatel České republiky ve věku 18–30 let.