Ve svém varování před ratifikací Istanbulské úmluvy uvedli naši biskupové, že principiálně vítají všechny snahy o prevenci a potírání násilí vůči ženám, pokud se neděje na úkor zpochybnění přirozeného řádu. Současně také připomněli, že na zavrženíhodné násilí na ženách i mužích již naše stávající zákony pamatují. V reakci na tento pastýřský list se Pavla Holíková tázala, zda skutečně je v katolické církvi zcela jasno ohledně identifikace a odmítnutí domácího násilí.

V Husově domě v Jungmannově ulici se v úterý 22. května uskutečnilo kolokvium s názvem „Náboženský exil v českých zemích v raném novověku“, které pořádala Ekumenická komise pro české církevní dějiny 17. století. Účastníky přivítal Daniel Ženatý, synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví. Krátké úvodní slovo pronesl také Stanislav Přibyl, generální sekretář České biskupské konference, který připomněl, že načasování kolokvia na den před 400. výročím pražské defenestrace nebylo úmyslné.

V některých věcech měl Marx pravdu. Potíž je v tom, že to nebyla vždycky celá pravda. To se týká i jeho slavného výroku, že "náboženství je opium lidstva. Je dobré se podívat na celý ten citát. Marx napsal: "Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu. Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí."

Minulý rok vyšla básnická sbírka husitského faráře a konvertity Lukáše Bujny "Vzývání Panny". Básnická sbírka je doplněna  ilustracemi kněze CČSH Michaela Štojdla. Kdyby se mi sbírka dostala do ruky náhodně, aniž bych tušila, kdo je autorem, nenapadlo by mě ani ve snu, že to napsal farář. Z básní silně vyzařuje nenaplněná touha po Bohu. Působí to, jako kdyby autor Boha bolestně a s obtížemi teprve hledal, nenacházel a bloudil. Nebo jako kdyby se vracel do období před svou konverzí.

Naši zemští patroni to neměli lehké, za svého života ani po smrti. Jako by nestačil hodně nepříjemný odchod z tohoto světa. Kníže Václav se dočkal zneužití své úcty nacistickým režmem. A Jan z Nepomuka dopadl ještě hůř: měl být z českých dějin rovnou vygumován. O důstojné oslavě 250. výročí Janovy kanonizace si mohla česká církev jen nechat zdát. Komunistický režim dokonce velmi nelibě nesl i účast kardinála Františka Tomáška, pražského arcibiskupa, na vzpomínkové slavnosti v sousedním Rakousku. „Světec barokního temna“ hlásalo Rudé právo v jubilejním roce 1979.