„Izolovaný Tibet momentálně zažívá nejtvrdší ideologický nápor Pekingu za dlouhá desetiletí,“ píše v reportáži britský nedělník Sunday Times. Mniši jsou nuceni skládat „vlastenecké“ sliby komunistické straně. 

Jedno z nejdůležitějších Küngových připomenutí a předznamenání, které se váže k tématu umírání a smrti, je pro znalce a čtenáře jeho prací pochopitelné a očekávané. „Můj názor na umírání,“ píše Küng, „může konečně správně posoudit jen ten, kdo ví něco o mém celoživotním postoji k zásadním tématům, jako jsou otázka Boha, křesťanská existence, věčný život...“

Právě v rozvíjejících se městech se znovu vrací problém radikální chudoby, kdy lidé z nějakého důvodu neschopní se o sebe postarat nemají oporu v příbuzenských vazbách či sousedské pospolitosti. Mezi chudé nepochybně patřili lidé, kteří byli závislí na podpoře církve, zbožných bratrstev, venkovských či městských samospráv.

V osmdesátých letech se na členství ve sboru hledělo jako na veledůležitou věc. Byla téměř tak důležitá jako samotný křest. Členství ve sboru se někdy přirovnávalo k manželství a na přechod do sboru jiné denominace, byť věroučně velice blízké a formou zbožnosti srovnatelné, se nahlíželo málem jako na odpadnutí. Tehdy jsem proti přirovnávání členství ve sboru k manželství silně protestoval.

Aniž bychom měli vhled do všech utajených jednání a znali osobní vazby aktérů, můžeme zjednodušené konstatovat, že jedna lobby dosáhla odvolání arcibiskupa Bezáka a nyní emeritní kardinál Vlk pomocí nadstandardních kontaktů dosáhl alespoň přijetí odvolaného arcibiskupa papežem.