Když se stane v moderním světě tak strašná věc, jaká se stala v Paříži, pak je svět pochopitelně plný zmatku. Televize pokrývá zpravodajsky zadržování rukojmí, útěky teroristů a smutek postižených. Ale pro mne se nepochopitelnou jeví horečnatá snaha přiblížit naprosto vše jako v přímém přenosu.

Velká část komentářů k pontifikátu papeže Františka směřuje k zdůraznění sociálního rozměru. Je ale třeba říci, že toto slovo je třeba správně chápat a nenazírat prismatem socialismu a kolektivismu. František je totiž důsledně antropologický a zdůrazňuje člověka jako takového.

„Pro pozorovatele Vatikánu se nejdiskutovanějším proslovem posledních dnů stala papežova řeč k římské Kurii z 22. prosince,“ píše katolický magazín Crux. V nebývale ostrém projevu nejvyšší představitel katolické církve František obvinil přední kardinály z „terorismu pomluv“, „duchovní Alzheimerovy choroby“ a „závislosti na moci“. Tato tvrdá slova vzbudila velkou pozornost.

V posledních několika dnech žila celá Praha celoevropským ekumenickým setkáním křesťanské mládeže - „poutí důvěry“- organizovanou mezinárodním hnutím Taizé. Této velkorysé akci předcházely mnohotýdenní přípravy. Hlavním oříškem ovšem bylo najít ubytování, resp. ubytovatele pro ty desetitisíce mladých z ciziny.

Bez kulturní otevřenosti by nebyl možný křesťanský universalismus, nebyla by možná inkulturace víry, tedy předávání víry cizím národům za užití jejich kultury a církevní tradice. A co více, bez transcendování sebe sama se každá kultura stává strnulou a spěje ke svému konci.