Eucharistie je těžko pochopitelný obyčej křesťanů. Dříve, u starověkých Římanů a u Židů, vyvolávala ještě představy kanibalismu. Ta vycházela z toho, jak eucharistii interpretovali sami křesťané, totiž že proměněný chléb a víno jsou živým tělem a krví Ježíše. Jestliže byla nepochopitelná pro Římany, tím spíš bude nepochopitelná pro dnešního člověka - ať je věřící či ne. Jak ale uvažoval sám Ježíš? Proč ustanovil eucharistii jako centrální svátost křesťanství?

Je rozdíl mluvit o „mase“ a mluvit o jednotlivcích. Masa nemá jméno, masa je anonymní a nejde jí pohlédnout do tváře. Masa je mohutná a děsivá. Masa nebudí soucit, spíše nebezpečí a rizika. Je nelidská. Masu snadno posuzujeme i soudíme. Pohlédne-li však člověk blíže, masa se vytrácí a objeví se tvář. Tvář každé lidské osoby s jejími bolestmi, radostmi, tužbami i nadějemi. Objeví se konkrétní lidé se svým příběhem a osudem.

Ctnost je už nějaký čas na ústupu a nezdá se, že by zažívala kdovíjakou renesanci. Byl bych rád, kdyby nás německý teolog s italskými kořeny Romano Guardini přesvědčil, že bychom to s ní měli ještě zkusit. Co myslíte, stojí to za pokus?

V posledních týdnech a v budoucích měsících bude hojně diskutovaným tématem možnost civilně rozvedených lidí přistupovat k eucharistii. Jde o téma živé, které trápí nemalou část katolické populace. Proto je třeba se tomuto tématu důkladně věnovat. Papež František správně toto téma otevřel, protože není žádné téma, které by mělo být mezi lidmi milujícími Krista zakázané.

Během své první modlitby Anděl Páně doporučil papež František teologickou knihu, která mu "dala mnoho dobrého," protože, "říká, že milost mění všechno; změní svět tím, že ho udělá spravedlivějším a méně chladným." Tou knihou je dílo kardinála Waltera Kaspera.