V červnu roku 2011 se veřejnost z Chrástu a okolí poprvé dozvěděla o projektu Živá fara a byla svědkem požehnání rekonstrukce zdejší evangelické fary s bohatým doprovodným programem na farské zahradě. Téměř přesně po dvou letech proběhlo slavnostní otevření. Děti by si při plánované klauniádě mohli hrát leda na vodníky v lagunách mezi zařízením dětského hřiště a proudy deště vyhnaly účastníky pod střechu do rodinného prostředí nových prostor.

Jedna z věcí, kterou mají věřící a nevěřící společné, je prý slovo evangelizace… Jedná se o nadsázku, ale přesto. Na něco tato nadsázka ukazuje. Jedni evangelizaci nesnáší, protože mají pocit nátlaku, druzí ji nesnáší, protože je nutí překročit bezpečné zdi jejich modliteben a kostelů. Přesto platí, že církev a teologie, která zapomíná nebo zapírá misijní poslání se zříká i svých základů.

Od zvolení kardinála Bergoglia do čela katolické církve se množí hlasy jeho oponentů. Kritika zaznívá z mnohých směrů. Za nejzávažnější můžeme považovat tu, která ho obviňuje z postupného vzdávání se svého primátu.

Nestává se často, že by lidé stáli fronty na knihu teologických úvah z pera anglikánského biskupa. A ještě neobvyklejší je, aby se po ní sháněl i ministerský předseda a dostalo se mu odpovědi, že je vyprodána a musí čekat na dotisk. Jenomže přesně před půlstoletím, na jaře roku 1963, se tato neuvěřitelná věc stala. V Británii tehdy vyšla kniha Čestně o Bohu a způsobila okamžitou senzaci.

Zjednodušuji pro tento článek slovo postmoderna na označení ještě mladého 21. století, ve kterém běžný Euroobčan prožívá jakési zklamání z moderny minulých století, kdy mu byly slibovány různými ideologiemi ráje na zemi, které přijdou, pokud se člověk osvobodí od nějakých božských mýtů a postaví se pouze na „své nohy“.