Dvacet let České republiky je příležitostí se zamyslet, kam směřujeme. Nastal u nás politiky slibovaný rozvoj nebo jde naopak o pokles? Neztrácí se velká část obyvatel Česka v labyrintu světa, nedíváme se na realitu s nasazenými brýlemi mámení?

1. dubna 1943 zemřel v koncentračním táboře Dachau vězeň číslo 32 657, pelhřimovský děkan a spisovatel, Monsignor František Bernard Vaněk (1872 - 1943). Člověk, který nemlčel k bezprávím první ani druhé světové války, kněz, kterému ležela na srdci kvalita sakrálního umění i kazatelství, autor nesmrtelného křemešnického románu Na krásné samotě (1938), přítel sochaře Františka Bílka a básníka Otokara Březiny.

Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen!

Cristo è risorto!

Resurrexit Christus!

Χριστός ἀνέστη!

Žádný z nás jistě nevzpomíná rád na temné chvíle své minulosti. Všichni si velice přejeme, aby se zapomnělo na naše selhání a prohry. A teď jsou před námi Velikonoce. Zeptám se: neslavili bychom je rádi jako svátky radosti – bez Velkého pátku, bez toho dne, kdy „nastala tma po vší zemi“ (Mt 27,45)?

V posledních týdnech se své služby v křesťanských církvích ujali dva inspirativní bratři. Podstatně větší pozornosti se z nich dostalo novému římskému biskupovi, papeži Františkovi. Poněkud v pozadí zůstala nová hlava anglikánského společenství, arcibiskup z Canterbury Justin Welby.