Dříve než věci samé se můj příspěvek dotkne nešťastného způsobu, jakým do veřejné debaty zasahují některé hlasy z křesťanské části naší společnosti. Dochází totiž ke zbytečnému směšování různých úrovní, na nichž lze o problematice manželství a přístupu k sexuálním menšinám uvažovat. Debata se pak vede ve stylu babylónského zmatení jazyků a hádání hluchých, kteří si neumí naslouchat.

Musím ale přiznat, že jak se termín Slavnosti na Růžovém paloučku blížil, čím dál víc jsem váhal, jak bych mohl přispět. Stále víc jsem bojoval s tématem a vhodností toho, co má být řečeno. Dvakrát jsem se sem dokonce sám vypravil, ale ani tyto návštěvy mé mraky otázek nerozptýlily.

Matúš Kocián je katolický kněz a přírodovědec. V rozhovoru pro magazín Christnet vypráví o své životní zkušenosti s propojováním přírody a spirituality. Vysvětluje proč tato témata nejsou v katolické církvi v popředí zájmu, a proč jsou v církvi spíše obavy z poklesu porodnosti než z přelidnění. Také se věnuje pojmu ekologický hřích, nebo srovnání sebeomezování s křesťanskou postní praxí.

Mezi rozhořčené debaty počátku prázdnin se mezi debaty o významu díla a životního odkazu Milana Kundery a vášnivé komentáře výroků Jaroslava Duška vmísil jeden spíše vnitrocírkevní a mezicírkevní ale nikoliv méně emotivní spor.

V křesťanských církvích horlivě diskutujeme o tom, kdo by měl nebo neměl vstupovat do manželství. V pozadí při tom zůstává otázka, co vůbec manželství je. Celou debatu tak provází podivuhodné ticho a řada zarážejících zámlk.