Kateřina Tučková v závěru svého románu Bílá Voda děkuje za řadu cenných konzultací. Její poděkování je věnováno též Evě Vybíralové z Ústavu pro studium totalitních režim, která autorce poskytla řadu materiálů a jako první čtenářka opatřila rukopis knihy i mnoha cennými připomínkami. Tučková se na Vybíralovou obrátila nikoliv jako na literární kritičku, ale jako na zasvěcenou odbornici na podzemní církev v Československu.

Svým původem a formací byl Ivan Vyskočil (nar. 27. dubna 1929) jedním z posledních odchovanců stále ještě fungujícího katolického milieu. Dokonce vzešel přímo z jednoho z jeho jader: Byl synovcem kritika Alberta Vyskočila, vyrůstal na Spořilově v okruhu kolem tamní farnosti, hojně navštěvované pražskými katolickými intelektuály, a dle vlastních slov se duchovně sytil knihami Staré Říše. Vyskočilova vlastní umělecké dílo divadelnické i literární však nemá s katolicismem nic společného

„Můžeš studovat celou teologii, jak chceš, můžeš studovat Bibli a tohle všechno, a stát se ateistou nebo světsky zaměřeným člověkem, není to otázka studia; v dějinách byli mnozí teologové ateisty. Studium je zapotřebí, ale neplodí nový život v milosti.“ řekl 29. března při generální audienci papež František.

Zatímco v Čechách období vlády Margaret Thatcherové inspirovalo klausovskou transformaci společnosti k tržnímu, neoliberálnímu uspořádání, v Británii podnítilo radikální znovupromyšlení vztahu křesťanství a společnosti. 

Koncept pojmenovaný Thomase Luckmannem v 60. letech jako „neviditelné náboženství“ představuje zásadní pastorální a spirituální výzvu pro křesťanství v postmoderní Evropě. Snaží se ukázat, že vulgární představa sekularizace jako odvržení náboženství není sociologicky vhodným popisem současného světa. Kdo jsou a co poptávají nábožensky chladní či neviditelní?