Je hezké, že součástí inaugurace prezidenta Petra Pavla byla i v naší nekřesťansky naladěné zemi církev.  Mnohem horší byl obsah bohoslužby. Prezentoval církev, která uvízla někde v minulosti a je mimo dotek s dnešní dobou. Církev, v jejímž středu není ten, kdo ji založil.

Která je nejhloupější otázka? Možná právě tato. Rozhodně však jedna z nejhloupějších zní: „Jste věřící“? 

Krátce po zvolení nového prezidenta se otevřela otázka, zda slavnostní inauguraci doprovodí nějaký náboženský rituál, duchovní obřad. Na jedné straně Petr Pavel v debatách nemlžil a označil se za ateistu, na straně druhé chtěl navazovat na prezidentství Václava Havla, který patřil mezi ty prezidenty, kteří si nechali sloužit pražským arcibiskupem slavnostní Te Deum, stejně jako nesourodá dvojice předchůdců Emil Hácha a Klement Gottwald.

Mohlo by se zdát, že příběh proroka Jonáše je v mnoha ohledech jasný a přímočarý a nelze k němu už říct cokoliv nového. Má hlavního hrdinu, zápletku, drama a vyvrcholení. Ostatně této zdánlivé jednoduchosti někdy odpovídají i některé exegeze, v nichž všechno vypadá jako dokonale a logicky odehraná šachová partie.

Na jednu stranu se pomlka od poslední salvátorské umělecké intervence – tři roky – zdá malá. Na druhou stranu je docela velká, ba podstatná. A o tom bych vám rád řekl pár slov.