Rád bych pohovořil o liturgické obnově, nikoli pouze o reformě či revizi liturgie. Jejich vzájemné odlišení je velmi důležité. Zatímco reforma či revize se týká zejména liturgických textů a rubrik, cílem obnovy je proměna celého liturgického života společenství a jeho zbožnosti. Na základě mých zkušeností se domnívám, že liturgická reforma tvoří často pouze velmi tenkou, novou dýhovou vrstvu, která zakrývá přetrvávající starou liturgickou zbožnost.

Po léta se sleduji činnost českého Hnutí Logos, stejně jako podobně orientovaných komunit evropských. V jejich středu nalezlo své místo na světě mnoho lidí homosexuální a transgender orientace, kteří se v rámci institucionální církve cítili nepřijatí a s nimiž jejich okolí a leckdy i jejich vlastní rodina a církevní společenství zacházely jako s méněcennými.

Od římskokatolického kněze se očekává, že bude nejen žít v celibátu, modlit se breviář, oblékat se určitým způsobem při bohoslužbě, působit na základě rozhodnutí biskupa na určitém místě, zachovávat jasný životní styl, ale je také přesně vymezen jeho vztah k politické činnosti.

Na začátku úvah o jazyku evangelizace a jeho teologických východiscích zmiňme nejprve příspěvek Benedikta Mohelníka, který (v širších souvislostech) pojednává o dvou komunikačních proudech teologického uvažování, konkrétně o cestě „ze současného světa do teologického uvažování“ a dále o proudu vedoucímu „z teologie do současného světa“. 

Ještě před Benediktovým pohřbem zaznívaly hlasité požadavky Benediktova brzkého svatořečení (“Santo subito”), čímž by se opakovalo to, co nastalo po smrti Jana Pavla II. a skončilo jeho svatořečením spolu s Janem XXIII. v dubnu 2014. Bylo by to déjà vu. Pohled na širší historický kontext nám pomůže význam tohoto tématu pochopit.