Před pár dny zemřel Joseph Ratzinger, papež krajně kontroverzní. Jistě, mnozí ho milovali, ba zbožňovali, jak svědčí řada fanouškovských a fanynkovských textů. Jiní dosvědčili dosti o jeho drsných mocenských praktikách, o jeho potlačování jiných teologických názorů i o jeho morální zodpovědnosti za desítky let tutlání kněžských skandálů.

V rozhovoru pro speciální číslo Revue Théologique des Bernardins (listopad 2016) věnované současné české teologii se nás, fr. Filipa a mě, naše tazatelka ptala, jakým způsobem a především jakou teologii děláme.

Patřím do generace, kterou hodně ovlivnil jeho proslulý Úvod do křesťanství. Přečetl jsem mnoho jeho prací nejen teologických, ale i k evropské identitě a hodnotám, byl mi blízký jeho důraz na nezastupitelný přínos západní civilizace, křesťanství a katolické církve k rozvoji lidstva.

Pokud se v našem pátrání posuneme do století druhého, nevycházíme z úžasu, jak mnoho věcí se změnilo hned po konci doby zachycené v textech Nového zákona. Takové poznání je ale důležité, protože otevírá prostor úvah, zda ony změny, které druhé století přineslo, byly opravdu jen dobré a užitečné. 

Už dvakrát jsem na těchto stránkách napsala úvahu s nadpisem „Benedikt to zvládl“. Poprvé jako reportáž o jeho návštěvě České republiky a podruhé jako zamyšlení po jeho abdikaci. A dnes mu věnuji vzpomínku a musím opět uznat, že to zvládl - tu nejdůležitější zkoušku, přechod na věčnost.