Zaujal mě článek Petra Macka „Manželství pro všechny – tři klíčové otázky“. Dlouhodobě se z etického hlediska zabývám otázkou hodnoty lidských vztahů a Božích mandátů. Papež František, rozvíjející uvnitř církve i vně církevního společenství vizi církve jako „polní nemocnice“, nás nenechává na pochybách, že vztah lidí, žijících v církvi, k sobě navzájem a k druhým musí projít, a už prochází velkou proměnou.

Řada společenství utvořila „synodní kroužky“. Společné diskuse, provázené modlitbou, nesmějí skončit vyplněním dotazníků – už proto, že zaslané otázky a témata se většinou míjejí s životem a problémy křesťanů v našich zemích. Synodální cesta je dlouhodobý úkol, který postupně vyústí buď v příští reformní koncil, nebo v sérii plenárních synod. Jedna oblast, která aktuálně vyžaduje reformu, je praxe pokání. 

Vrcholní představitelé církví napříč zeměmi s napětím sledují aktuální vývoj situace na hranicích mezi Ukrajinou a Ruskou federací. Někteří z představitelů již na krizi zareagovali, jiné církve jsou prozatím zdrženlivé. Ve svých prohlášeních vyzývají křesťanští představitelé nejen k udržení míru na ukrajinsko-ruském příhraničí, ale i ke změně politického smýšlení.

Ujgurka Gülbahar Haitiwaji původně zamýšlela zveřejnit svůj příběh pod pseudonymem. Váhala, protože si uvědomovala přesvědčivost autentického svědectví s odkrytou identitou, na druhé straně po všem, co prožila, se obávala msty ze strany čínských úřadů. Gülbahar patří velký dík a obdiv za odvahu, se kterou odhalila praktiky v táborech.

Synodální proces v církvi se na první pohled může jevit jako činnost s jasným a ohraničeným průběhem a formulovanými výstupy. Avšak při bližším zamyšlení je zřejmé, že jde o přístup ke spiritualitě a křesťanství jako takovému.