Utrpení a smrt jsou klíčovými událostmi řady náboženských systémů. Platí to také pro křesťanství, potažmo pro jeho římskokatolické dějinně-teologické pochopení. Nejsou to však události klíčové. Centrálním motivem Kristova vykupitelského příběhu jsou život a zmrtvýchvstání.

Bratři a sestry, přátelé i nepřátelé, katolíci i evangelíci, něcisté i ateisté, cisáci i tranďáci a vůbec všechny bytosti, vítejte v Nekostele! Nekostel je i není kostel; toto bude i nebude kázání; a toto „ano i ne“, „tady i tam“, bude i naším dnešním tématem: Domov a „nedomov“ čili exil, čili též: Dvojí domov.

Diecézní fáze katolického synodálního procesu začíná už v neděli 17. října. Nezvyklá šíře biskupské synody oznámená letos na jaře překvapuje délkou svého trvání, formou účasti i tématem – je to synoda o synodalitě, o společenství a možnostech spoluúčasti Božího lidu na poslání církve. Papež František dovede překvapovat znovu a znovu jako žádný z jeho předchůdců.

Za posledních pár měsíců několikrát zmínil Svatý Otec na různých místech téma pastoračního přístupu k LGBT lidem. V závislosti na postoji jednotlivce je možné tato Františkova tvrzení chápat buď jako závan čerstvého vzduchu, anebo naopak jako skandál. Pro jiné jsou papežovy postoje matoucí, či dokonce rozporuplné.

Při mém šestadvacetiletém pobytu v církvi a jednadvacetileté službě kazatele jsem se pohyboval v různých církevních prostředích. Seznámil jsem se s širokým spektrem názorů. Už jako mladý, naivní, čerstvý konvertita jsem měl snahu na vysokoškolských kolejích spojovat různé skupiny křesťanů. Dost dobře jsem nechápal, proč se spolu nechtějí setkávat. Navštěvoval jsem různá společenství. Vždy mě dráždilo, že se setkávám s negativním vymezováním.