Jsem příslušníkem dvou menšin žijících v naší zemi: LGBT+ a římskokatolické církve. Již řadu let mi leží na srdci to, že se mezi nimi velmi často objevují projevy neporozumění, předsudků, ba dokonce nepřátelství. Veden snahou budovat most nad touto zdánlivě nepřekonatelnou propastí si dovoluji nabídnout malé srovnání dvou festivalů či setkání, typických pro obě menšiny: Prague Pride a celostátní setkání mládeže. 

Mezi europoslanci, kteří v Bruselu vyjednali podporu Česka ze strany EU a NATO v kauze Vrbětice, byla i Michaela Šojdrová. Jak se pracuje ženě v prostředí donedávna ovládaném muži?

Křesťanství, na rozdíl napřiklad od židovství či budhismu, obsahuje v sobě dynamickou výzvu aktivního hlásání Kristovy radostné zvěsti a osobního svědectví. Za kvalitní homiletickou přípravu svých duchovních mají odpovědnost jednotlivé křesťanské církve. Kázání je většinou součástí bohoslužby. Jak však vnímají členové farních obcí a sborů promluvy svých kněží a pastorů?

V návaznosti na apoštolský list Traditionis custodes papeže Františka z 16. července, jímž upravil používání bohoslužebných obřadů podle Římského misálu z roku 1962 (v dřívějších variantách římského ritu podle misálů od r. 1570), mě napadá myšlenka, která prostupuje celou mojí teologickou prací – interpretace a tlumočení Kristova vykupitelského příběhu.

I horor může přinášet radostnou zvěst. Ačkoliv podobně jako někteří další komentátoři nepovažuji za horor ani snímek Tiché místo, ani jeho pokračování se stejným názvem doplněným o římskou dvojku. Hlavní poselství obou filmů totiž cílí především na rodinnou soudržnost a na přitažlivost tří základních ctností: víry, naděje a lásky.