Bůh stvořil celý svět, tedy i národy. Když se však mluvívá o národu – často je to spíš řeč ďábelská, „diabolická“, přemlouvající ke zlu: K pýše na sebe a k nenávisti vůči jiným. Dospěli jsme až tak daleko či spíš klesli tak hluboko, že za „vlastence“ se sami označují příslušníci ultrapravicových xenofobních spolků tak hrdě a tak hlasitě, až se ti ostatní začínají toho slova štítit.

Není snad žádný pojem, který by byl v křesťanském prostředí užíván s větší samozřejmostí, než je právě rodina. Jenže všechno to křesťanské vyučování a kazatelství, o publicistice a politice nemluvě, se tváří nevědět a nevidět, že Ježíš dává zcela jinou odpověď.

Kdy se má křesťan modlit za mír – a kdy za pád zločinců a lhářů? To je třetí úkol, k němuž jsou křesťané povoláni: Rozumět. Rozlišovat. Chápat hlubší smysl toho, co se děje. 

Co mají společného židovský anarchistický a skoro (ale ne úplně) ateistický básník František Gellner a ultrakatolický francouzský král Ludvík XV.? 

Je-li mezi českými básníky druhé půle dvacátého věku někdo, jehož dílo se vzpíná k tomu, stát se epopejí národního osudu a plnit tu roli, jakou o generaci dříve hrálo dílo Halasovo a Seifertovo – je to zajisté Karel Šiktanc.