Dnešní lidé často vnímají sakrální a světskou oblast značně odděleně. V takové situaci nemá papež žádnou kvalifikaci k tomu, aby vstupoval do diskusí vědeckých. Sekulární společnost by mu ráda vykázala místo mezi filosofy a teology a tam ať si říká, co chce. Je to ale jen snaha o to, tuto diskusi zamést pod koberec.

Slovo advent znamená příchod. Ten je neodmyslitelně spjatý s očekáváním a určitými přípravami. Jaké je ale naše opravdové očekávání příchodu? Měli bychom radost, kdybychom dnes zemřeli a setkali se s Kristem? Na co se vlastně v době adventní těšíme? To všechno jsou otázky, jejichž zodpovězení je nezbytné k plodnému užití adventu.

I když je již advent v plném proudu, může být pro nás příklad života svatého Ambrože zajímavým tématem k přemýšlení a prožívání adventní doby. Nemusí jít jen o známý výrok „vezmi a čti,“ ale také o celkové svědectví jeho života. Zařazení svátku na 7. prosinec, tedy přibližně do první čtvrtiny doby adventní, jistě není náhodné.

Benedikt XVI. nedávno představil motu proprio Ubicumque et semper, kterým byla zřízena rada pro novou evangelizaci. Jejím hlavním cílem by mělo být hledat cesty pro hlásání evangelia všemu lidstvu takovým způsobem, aby bylo možné mu uvěřit a přijmout jej v současném kulturním kontextu.

V evangelických kruzích se poměrně aktivně hovoří o významu domácí liturgie. Respektive o tom, jaký je její poměr k liturgii slavené v chrámech. Katolická teologie tento okruh reflektuje také, ale z podstatně jiných hledisek a úhlů pohledu. Ostatně vyjít z tradic Východních může být v mnohém velice poučné.