Téměř vždy se u nekrologů začíná tím, že Joseph Ratzinger byl intelektuál a vzdělanec. Avšak, co to znamená? Intelektuál jakého střihu nebo založení vlastně byl? Když se dnes řekne intelektuál či vědec, představíme si pravděpodobně člověka s úzkým tematickým profilem, který jde do hloubky v brilantní analytické práci, dodržuje předem stanovou metodologii a jednotlivé výstupy publikuje formou článků v prestižních časopisech.

Synodální proces v církvi se na první pohled může jevit jako činnost s jasným a ohraničeným průběhem a formulovanými výstupy. Avšak při bližším zamyšlení je zřejmé, že jde o přístup ke spiritualitě a křesťanství jako takovému. 

Michal Altrichter je český jezuita, filozof, básník a odborník na spirituální teologii. Altrichter nepochybně myšlenkově nestojí v hlavním proudu toho, co je moderní – vyslovuje se pro šlechtice, kterých si nesmírně považuje, hovoří velice optimisticky o církevní hierarchii, ale především stojí proti jednoduchým schematismům a dichotomickým mentálním figurám „buď / anebo“. Kdybychom měli hledat jednotící myšlenku v knize Žijeme v době papeže Františka, bylo by to rozlišování. 

Když se řekne Ludvík Kolek, veřejnosti se pravděpodobně vybaví postava architekta, který svým přístupem k sakrální architektuře a krajině snese srovnání v dějinách Moravy snad jen s Giovannim Santinim. Jen místo baroka pracoval s inspirací ve specifickém čtení Le Corbusiera. Patřil mezi nejvýraznější osobnosti gregoriánského chorálu, zakládající členy komunity Emanuel a mimořádné výtvarníky i osobnosti podzemní církve.

Křesťanství se po celou dobu své existence pohybuje mezi dvěma krajními polohami. Mezi otevřeným multikulturalismem, který chce křesťanství přinést do světa a hledá jeho kulturně možné formy předávání, a mezi něčím, co bychom mohli označit jako specifickou formu nacionalismu, respektive etnocentricity. Že jde o problém starý, jasně dokládá již Nový zákon.