Ještě jednou bych se rád vrátil k diskusi o neměnné přirozenosti. Nikoliv primárně jako k problému filozofickému, ale jako k prubířskému kameni žitého křesťanství. Jako k bodu, který před nás staví otázku, jakým způsobem žít a mluvit o svém křesťanství.

Otevřená diskuse o tom, zda je, nebo není přirozenost neměnná a co z ní je, nebo není možné vyvozovat, je zcela zásadní. Ukazuje totiž na to, že často pracujeme s předpoklady, které nejsou zcela samozřejmé a jejichž pojmenování nebo zpochybnění může mít dalekosáhlé důsledky. Tím, o kterém bych rád mluvil, je pozice, kterou popisoval Stanislav Sousedík, totiž objektivistické paradigma. 

V nedávné době jsme si připomněli desáté výročí smrti Tomáše Špidlíka, jednoho ze čtyř českých kardinálů, kteří nebyli spojeni s pražským ani olomouckým biskupským stolcem, jezuitou, který dokázal skloubit vzdělání a hlubokou osobní spiritualitu s výjimečným organizačním talentem a vtipem.  

Když má papež František dát návod na prožití Velikonoc mimo kostely, říká jasně – vezměte evangelium a hleďte na kříž. Žádné online přenosy bohoslužeb nemohou nahradit vztahovost, blízkost, proces ptaní se. Heideggerovými slovy technika umožnila překonat vzdálenosti, vše je nyní na dosah ruky, ale nezajistila blízkost.

Plzeňský biskup Tomáš Holub, ale i mnozí další už naznačili dříve, že právě omezení bohoslužeb může být zajímavým podnětem k přemýšlení o tom, zda naše spiritualita a fixace na jednu formu liturgického slavení není příliš jednostranná.