Zhruba rok po převozu ostatků kardinála Josefa Berana do České republiky a chystaná mezinárodní konference o Josefu Beranovi je příležitostí k připomenutí některých dalších momentů z jeho života. Tentokrát se zaměřím na okolnosti jeho jmenování kardinálem.

V Husově domě v Jungmannově ulici se v úterý 22. května uskutečnilo kolokvium s názvem „Náboženský exil v českých zemích v raném novověku“, které pořádala Ekumenická komise pro české církevní dějiny 17. století. Účastníky přivítal Daniel Ženatý, synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví. Krátké úvodní slovo pronesl také Stanislav Přibyl, generální sekretář České biskupské konference, který připomněl, že načasování kolokvia na den před 400. výročím pražské defenestrace nebylo úmyslné.

Otázka setrvání pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky v úřadu se těší velké mediální pozornosti. Dychtivé očekávání dalších zpráv ohledně jeho osudu je pozoruhodné v zemi, kde se k náboženské víře hlásí velmi málo lidí a v průzkumech důvěryhodnosti institucí veřejného života se církve dlouhodobě umísťují na nejnižší příčce. Jak je vidět, kardinálu Dukovi se prostě daří na sebe strhávat mediální pozornost.

Převoz ostatků kardinála Josefa Berana je příležitostí k připomenutí některých momentů z jeho života. Tentokrát se zaměřím na okolnosti jeho jmenování pražským arcibiskupem.

Převoz ostatků kardinála Josefa Berana je příležitostí k připomenutí některých momentů z jeho života. Tentokrát se budu věnovat jeho akademické kariéře.