Jsem rád, že profesor Sousedík, kterého si už po řadu desetiletí jako člověka, odborníka i pedagoga velmi vážím, pochopil můj kritický příspěvek jako věcné pozvání k dialogu. Také já bych byl nerad, aby se dva jeho žáci, kteří podepsali dokument, osočující papeže Františka z hereze, stali kvůli tomu předmětem jakékoliv šikany a dehonestace – v takovém případě bych se jejich cti a práva vyjádřit  kritiku papežových názorů rozhodně zastal. 

Rozruch kolem otevřeného dopisu konzervativních katolíků papeži Františkovi se týká dokumentu, který je sám o sobě bezvýznamný, je však přesto symptomem zajímavého vývoje v současném (nejen katolickém) křesťanství a náboženské scéně vůbec.

Tématu lásky se věnoval Mons. Tomáš Halík ve své řeči v rámci děkovné mše svaté, která se uskutečnila 2. července v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli jako součást programu Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Jeho slova však mířila dále, než jen k plnému kostelu, a měla i kritickou notu. Ta směřovala nejen do řad politiků, ale i do řad církevních.

Miloš Zeman v době vážné vládní krize odjel ze země k čínským soudruhům a k Putinovi, aby nám všem názorně ukázal, kam ho srdce táhne a kam by chtěl táhnout naši zemi. Pokus představit sebe jako Trumpova miláčka, stavícího mosty mezi Východem a Západem, se ukázal jako další Zemanův trapný megalomanský výmysl.

Chceme být pevnou zemí, ale otevřenou, beze strachu a provincionalismu. Krev lidí, kteří obětovali své životy v zápasu proti nacismu a komunismu, nás k tomu zavazuje. Buďme pevný národ v pevné zemi, řekl Tomáš Halík 17. listopadu na Václavském náměstí.