Kolega Dvořák mi snad odpustí, že jsem se nad jeho velmi pečlivým, zcela logickým a nepochybně dobře míněných textem, svědčící o solidním scholastickém tréninku, trochu usmíval. Vzpomněl jsem si, jak i mne jako mladého konvertitu při horlivém studiu novotomistických učebnic teologie těšila ta skládanka do sebe zapadajících sylogismů jako intelektuální hra. Kdyby byl kolega Dvořák knězem, seděl po desetiletí dlouhé hodiny ve zpovědnici a naslouchal stovkám životních příběhů, viděl by to jinak.

Jsem rád, že profesor Sousedík, kterého si už po řadu desetiletí jako člověka, odborníka i pedagoga velmi vážím, pochopil můj kritický příspěvek jako věcné pozvání k dialogu. Také já bych byl nerad, aby se dva jeho žáci, kteří podepsali dokument, osočující papeže Františka z hereze, stali kvůli tomu předmětem jakékoliv šikany a dehonestace – v takovém případě bych se jejich cti a práva vyjádřit  kritiku papežových názorů rozhodně zastal. 

Rozruch kolem otevřeného dopisu konzervativních katolíků papeži Františkovi se týká dokumentu, který je sám o sobě bezvýznamný, je však přesto symptomem zajímavého vývoje v současném (nejen katolickém) křesťanství a náboženské scéně vůbec.

Tématu lásky se věnoval Mons. Tomáš Halík ve své řeči v rámci děkovné mše svaté, která se uskutečnila 2. července v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli jako součást programu Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Jeho slova však mířila dále, než jen k plnému kostelu, a měla i kritickou notu. Ta směřovala nejen do řad politiků, ale i do řad církevních.

Miloš Zeman v době vážné vládní krize odjel ze země k čínským soudruhům a k Putinovi, aby nám všem názorně ukázal, kam ho srdce táhne a kam by chtěl táhnout naši zemi. Pokus představit sebe jako Trumpova miláčka, stavícího mosty mezi Východem a Západem, se ukázal jako další Zemanův trapný megalomanský výmysl.