Druhý vatikánský koncil, který byl zahájen před 60 lety, 11. října 1962, se stal přelomovým okamžikem v moderních dějinách katolické církve. Vzhledem k významu, který koncil hraje v dějinách, je skoro nemožné jej jen stručně postihnout. Prosím proto laskavého čtenáře, aby následující řádky chápal jako několik poznámek k velkému tématu, které mají zdůraznit specifické rysy koncilu a opravit některá tradovaná klišé.

Při výročích velkých postav národních a evropských dějin se snažíme objevit něco, čím promlouvají do naší doby. Samotné připomínání by bylo zbytečné a jalové a nutně by muselo vyprchávat, pokud by jen dodávalo nějaký, často nejasně definovaný, moment do konstruování naší národní identity.

Nejen v českých katolických kruzích se účelově a ideologicky pracuje s představou, že křesťanství, především katolicismus, má být „přirozeně“ a „z logiky věci“ konzervativní společenskou silou prosazující a bránící tradiční hodnoty. Pro některé katolické intelektuály stačí sebemenší náznak čehokoliv, co připomíná levicové myšlení, aby to hned ocejchovali jako neomarxismus, a tím v křesťanských kruzích danou věc bez dalšího diskreditovali.

Zdá se, že v moderní době má možná každá generace pocit, že žije v kritické nebo přelomové době, ale málokdy je to tak intenzivní jako v současnosti. Týká se to samozřejmě i církevní a náboženské oblasti, včetně instituce tak tradiční, těžkopádné a na první pohled neměnné, jakou je katolická církev a papežství.

Nejen světem teologie či religionistiky včera silně zazněla zpráva, že katolický kněz, vědec a světově uznávaná osobnost Hans Küng po dlouhém a završeném životě a díle ve věku 93 let zesnul.