První světová válka znamená radikální přeměny v uspořádání evropských záležitos­tí. Papež Benedikt XV. přispěl zřejmě jediným mírovým plánem, který mohl reálně ukončit válečné běsnění.

Neúspěch politiky ralliement zřejmě přispěl k tomu, že se nástupcem Lva XIII. ne­stal státní sekretář kardinál Mariano Rampolla, nýbrž benátský patriarcha Giuseppe Sarto, který se již volbou jména přihlásil k tradici nekompromisního zápasu s mo­derní dobou.

Napoleon III. respektuje postavení katolíků ve Francii a udržuje vojenský kontin­gent v Římě, který zajišťuje přežití torza církevního státu. Hrůzy pařížské komuny (1870/1871) a následných padesát let třetí francouzské republiky se liší jen mírou proticírkevní agitace a represe ze strany radikálních a socialistických vlád.

Výraznou kapitolu v dějinách vývoje vztahu církve a státu představuje pontifikát papeže Pia IX. Na jeho samotném počátku je nový papež vzýván jako naděje katolických liberálů, a dokonce jako možný sjednotitel a vůdce roztříštěné Itálie.

Katolická církev pod vedením římského centra, místních biskupů a pod bdělým do­hledem státních orgánů po desetiletí plnila roli vychovatele společnosti k poslušnosti a oddanosti panovníku a roli konzervátora společenských poměrů.