Formulovat příspěvek ve stylu „mám jeden sen“ jistě není příliš originální. Snad lze ale touto formou vyjádřit naději, že život víry katolických křesťanů u nás nebude uvadat, ale naopak se bude rozvíjet a obnovovat. Vidím ve svém snu také to, jak si každý z našich katolíků pokojně, pokorně a zodpovědně vybere svou cestu do budoucnosti podle toho, jak a kam se cítí povolán.

Na začátku úvah o jazyku evangelizace a jeho teologických východiscích zmiňme nejprve příspěvek Benedikta Mohelníka, který (v širších souvislostech) pojednává o dvou komunikačních proudech teologického uvažování, konkrétně o cestě „ze současného světa do teologického uvažování“ a dále o proudu vedoucímu „z teologie do současného světa“. 

Pokud se v našem pátrání posuneme do století druhého, nevycházíme z úžasu, jak mnoho věcí se změnilo hned po konci doby zachycené v textech Nového zákona. Takové poznání je ale důležité, protože otevírá prostor úvah, zda ony změny, které druhé století přineslo, byly opravdu jen dobré a užitečné. 

Diskuze, která se na Christnetu rozvinula pod prvním příspěvkem na dané téma, mi přišla natolik dobrá a inspirující, že považuji za užitečné k původnímu textu ještě přidat pár odstavců.

K napsání tohoto příspěvku mne přivedl trefný článek Michaela Martinka, kde autor mj. glosuje, že „lidé hledají spiritualitu, tedy duchovní zakotvení, které by dávalo smysl jejich životu; a církve jim místo toho nabízejí rituály, předpisy, zákazy, nesrozumitelná dogmata“.