Patřím k těm, kdo měli možnost Jana Konzala poznat. Rád vzpomínám na jeho laskavost, kterou projevoval, když jsem se na něj (jako mnozí další) obracel se svými životními potížemi. Jan měl velkou empatii, ba přímo prorockou schopnost nahlédnout do spletitosti lidských osudů a objevit tam naději, které se mohli jeho „pacienti“ zachytit - leckdy jako pověstného stébla.

Patřím k těm katolíkům, které rozladily výroky předsedy KDU-ČSL Mariana Jurečky na téma stejnopohlavních manželství – ať už byla jejich motivace jakákoli. Pro mne osobně byly po delším váhání jazýčkem na vahách, koho v blížících se parlamentních volbách (ne)volit.

Analýza Tomáše Petráčka Církev v karanténě: konec iluzí je přesná. Věřím ale také, že lze umírnit pesimismus, který nutně jeho příspěvek vyvolává. Nemá samozřejmě smysl bránit dávno zašlý model fungování církve nebo mít naději, že ti, kteří ho hájí, prozřou k porozumění potřeb budoucnosti. Bude to mnohým dramaticky líto, ale staré formy katolického života z velké části vymřou.

Časy neobvyklé vyžadují hledání neobvyklých řešení. V tomto příspěvku bych rád sdílel dlouholeté zkušenosti naší církevní obce ze společné modlitby vedené s pomocí Skype, která se nám osvědčila, a zdá se, že v dnešní situaci se pro nás užitečnost této formy ještě zvýrazní.

Většinou se předpokládá rozdělení rolí v katolické církvi na laiky a kleriky za dané. Klerikové jsou v tomto pohledu členové zvláštního ordo (řádu) v katolické církvi a právě proto mají nezastupitelné a výsostné postavení v oblasti svátostí: bez nich „nelze“ slavit třeba eucharistii. Protože katolickou církev bez eucharistie si lze těžko představit, toto pojetí zřejmě nutně vede k představě, že církev s kleriky stojí a padá: nejsou-li klerici, nemůže vlastně ani řádně fungovat církev.