Analýza Tomáše Petráčka Církev v karanténě: konec iluzí je přesná. Věřím ale také, že lze umírnit pesimismus, který nutně jeho příspěvek vyvolává. Nemá samozřejmě smysl bránit dávno zašlý model fungování církve nebo mít naději, že ti, kteří ho hájí, prozřou k porozumění potřeb budoucnosti. Bude to mnohým dramaticky líto, ale staré formy katolického života z velké části vymřou.

Časy neobvyklé vyžadují hledání neobvyklých řešení. V tomto příspěvku bych rád sdílel dlouholeté zkušenosti naší církevní obce ze společné modlitby vedené s pomocí Skype, která se nám osvědčila, a zdá se, že v dnešní situaci se pro nás užitečnost této formy ještě zvýrazní.

Většinou se předpokládá rozdělení rolí v katolické církvi na laiky a kleriky za dané. Klerikové jsou v tomto pohledu členové zvláštního ordo (řádu) v katolické církvi a právě proto mají nezastupitelné a výsostné postavení v oblasti svátostí: bez nich „nelze“ slavit třeba eucharistii. Protože katolickou církev bez eucharistie si lze těžko představit, toto pojetí zřejmě nutně vede k představě, že církev s kleriky stojí a padá: nejsou-li klerici, nemůže vlastně ani řádně fungovat církev.

Probíhající diskuze ohledně překladů modlitby Otčenáš je dobrou příležitostí uvažovat o překladech i modlitbě samé. Osobně si modlitby Otčenáš cením nejen proto, že se jedná o modlitbu „biblickou“, ale svým obsahem se mi postupem času stává skutečnou „modlitbou modliteb“. Nepatřím k těm, kteří si myslí, že by stávající český „liturgický“ překlad naléhavě vyžadoval změnu, ač by některé změny mohly být prospěšné. V následujících odstavcích nabízím k tomuto tématu několik poznámek.

Osobně věřím, že pravda je spíše dobrodružným příběhem, který se děje, příběhem plným zákoutí i slepých ramen, která nicméně nemusejí být nutně omylem či dokonce herezí, jen se po čase ukáží jako neprůchozí pro další tok (křesťanských) dějin.