Již téměř rok usilujeme s několika přáteli zachránit některé křesťany z Iráku. Po celou tu dobu se vede stále intenzivnější celospolečenská diskuse o tom, zda vůbec nějaké běžence přijímat, a pokud ano, jaké. Zapáleně se diskutuje i v křesťanských kruzích. Tento článek se bude věnovat jednomu dílčímu aspektu této diskuse, a sice tomu, jak chápat verš z Gal 6,10: „Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry.“

Do politiky jsem vstupoval s přesvědčením, že své křesťanství nemusím odložit v šatně, než se pustím do politického boje. Nevěřím na oddělení sakrální a sekulární sféry v tom smyslu, že nezbývá než se v politice chovat jinak než v církvi.

V osmdesátých letech se na členství ve sboru hledělo jako na veledůležitou věc. Byla téměř tak důležitá jako samotný křest. Členství ve sboru se někdy přirovnávalo k manželství a na přechod do sboru jiné denominace, byť věroučně velice blízké a formou zbožnosti srovnatelné, se nahlíželo málem jako na odpadnutí. Tehdy jsem proti přirovnávání členství ve sboru k manželství silně protestoval.

18. března t. r. se v Charitasu (sídle KDU-ČSL na pražském Karlově náměstí) konala konference o islámské imigraci. Nebudu referovat o všech příspěvcích, byť byly vesměs velmi kvalitní, a zastavím se u snad nejzásadnějšího: Poslanec Evropského parlamentu Pavel Svoboda přednesl čtyři teze, jimiž by se měla Evropa ve vztahu k islámské imigraci řídit.

Žijeme v jakési virtuální realitě, kterou vytváří, respektive umožňuje internet. Zatímco dříve se lidé po informacích museli pídit, dnes se jim musí bránit.