Vácha, připravující řadu mladých lidí k jedné z poněkud opomíjených křesťanských svátostí, nekoncipuje tuto přípravu jako obvyklé posezení na faře s četbou katechismových paragrafů a anathemat. Vácha vědec znalost základního katolického dogmatického thesauru tak trochu předpokládá. V přípravě mu nejde o vyučování, o zkoušení, o známkování, o mravní soudy nad tím, zda si ten či onen muž či žena už zaslouží přistoupit ke svátosti, pro niž se sám a dobrovolně rozhodl.

Ten den nebyl ničím zvláštní. Podobal se všem předchozím, v nichž si žena, říkejme jí Eva, kladla po tisící otázku svého proč. Její muž Adam, chlapík, kterého byste na ulici přehlédli jako jednoho z mnohých, totiž začal nenávidět. Koho že začal nenávidět? Ty druhé, jí, své okolí, Romy, muslimy, celý svět.

Rozhovory na vážné téma by měly být odlehčeny dobrou mírou humoru a nadsázky. Jedná-li se navíc o téma, které nemine žádného ze čtenářů, tedy skutečnost smrti a umírání, mělo by být odmocnění takové vážnosti principem celé knihy. Řekne-li se v České republice „hospicová a paliativní péče“, jako synonymum se okamžitě vybaví jméno lékařky Marie Svatošové.

Bydlel jsem dlouhá léta kousek od kanceláře Václava Havla. Na docela malém prostoru, kam už tolik nedoléhal hluk aut a tramvají, se potkávala celá řada výjimečných lidí, od nás i ze světa. Výtvarník Bořek Šípek pomohl Václavu Havlovi zrealizovat úpravu interiéru, který byl vzdušný, plný světla a skoro hmatatelné radosti a pozitivity. Ti, kteří tu Václava Havla navštívili, o tom vydali svědectví.

Adjustace čili úpravy lidského těla patří k nejdůležitějším kulturním fenoménům. Napříč všemi kulturami a civilizačními okruhy najdeme nekonečné variace úpravy lidského zevnějšku, které v naprosté většině mívají svůj hlubší, estetický, psychologický, náboženský a duchovní ráz.