Jedno z nejdůležitějších Küngových připomenutí a předznamenání, které se váže k tématu umírání a smrti, je pro znalce a čtenáře jeho prací pochopitelné a očekávané. „Můj názor na umírání,“ píše Küng, „může konečně správně posoudit jen ten, kdo ví něco o mém celoživotním postoji k zásadním tématům, jako jsou otázka Boha, křesťanská existence, věčný život...“

Jenom být, sám pro sebe být a existovat, je nekonečně málo ve srovnání s životem žitým pro druhé. I v takovém životě má ale práce na sobě samém důležitý a snad i rozhodující význam. Nelze se jí vzdát.

Na otázku, jak teologicky milovat církev, odpovídají teologové posledních dvou tisíc let a nezdá se, že by byli ve svém vysvětlování u konce a vždy úspěšní. Otázka, zda vůbec a jaký lze v církvi hledat a nalézat domov, vzbuzuje rozpaky, neboť nic není tak ohroženo jako slovo a společenství milujících se a respektujících se lidí.

Filosof, teolog, myslitel-solitér, vězeň, exulant, Rus, Evropan. Člověk bytostné potřeby přemýšlet, psát a vést dialog, jakož i potřeby být sám a putovat sám tehdy, kdy se to jeví být nezbytné a nevyhnutelné. Člověk přítomný svým slovem a příkladem v okamžicích, v nichž se spolu-vytvářely duchovní dějiny nemalé části světa. Nikolaj Berďajev, člověk vnitřní a vnější svobody, z něhož vlastní země učinila psance.

Jeden ho miluje pro jeho úctu a lásku k životu a pro rozhodnutí vybrat si za chrám modlitby a života matku Přírodu. Druhý vidí ve Františkovi asketu, jehož přísnost v podmínkách současného světa napodobuje, aniž by už viděl, že tam, kde takový moderní asketa končí se svojí energií a odhodláním, pár miliard lidí tohoto světa začíná. V zoufání a bídě, ze které není úniku.