Máme první postní neděli. Startem do postního období je sice Popeleční středa, ovšem pro křesťany, kteří kmitají mezi zaměstnáním a dopravními prostředky, bývá faktickým začátkem této části církevního roku až právě tato neděle, podle už pozapomenuté lidové tradice zvaná Černá. Tento název budí asociaci na cosi pochmurného, plného prachu. Celkem logicky do této představy zapadá i dodatečně udílený popelec, pro ty, kdo se ve středu nemohli zúčastnit bohoslužby.

Už jsem stvořila několik dušičkových úvah; samotnou mě překvapuje, jak je tohle téma pro mě pořád ještě nevyčerpané. Není to ale tím, že bych byla nějak fascinovaná posledními věcmi člověka. Příčina mého zájmu je jinde: došlo mi, že dušičkový čas vnímám jako zásadní předěl, hranici, bránu.

 Do Brna jsem se vypravila už potřetí, takže konečně bez obav z davové sugesce a infantilního jásání s rukama nad hlavou. Jela jsem správně motivovaná: s vědomím, že Duch vane, kam chce, a je jen na nás, zda se jím necháme vést, třeba i přes klády po cestě. Můj start totiž připomínal překážkovou dráhu: Napřed jsem nemohla najít brýle, následovalo marné hledání foťáku. Že mě to příliš nerozhodilo, jsem považovala za dar, za charisma hned na úvod. Samotná cesta proběhla bez příhod, až na to, že díky vedru ve vlastní šťávě.

Nedávné výročí Církve československé husitské mě přimělo k zamyšlení. Jsem si vědoma toho, že se jako katolička odvažuji na moc tenký led, riskuji špatné pochopení z obou stran. Moje cesta se s CČSH několikrát proťala. První – a nejvýznamnější – setkání znamenala moje babička, krásná a moudrá paní, dobrý duch mého prvního dětství. Trávila se mnou čas, který mi nemohla věnovat zaměstnaná máma.  Ušetřila mě předškolních zařízení a stihla mi i předat určité hodnoty. Bohužel, odešla nám příliš brzy. Zbylo po ní pár památek, mimo jiné i zpěvník Karla Farského.

Kristus je pro všechny generace, minulé, současné i budoucí – ne nadarmo se zpívá …Ježíš, stále stejný včera, dnes…. Při povrchním pohledu se může zdát, že ve středu zájmu je mládež. Do jisté míry ano, podobně jako ve vícegenerační rodině, kde se vždy věnuje zvýšená péče dětem. Je třeba jim  předat určité hodnoty a připravit je pro samostatný život -  tedy zajet na hlubinu a převzít odpovědnost...