V církvi máme mnoho svatých, které jsme sami umučili. Ničíme své nejlepší lidi. I ve 20. století byly v církvi pronásledovány desítky skvělých teologů. Nesnášíme-li ty, kteří nás převyšují a mluví o Bohu jinak než my, nejsme učedníci Ježíše.

Vyhazov předního českého historika, teologa, pedagoga a římskokatolického kněze Tomáše Petráčka z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy je obrazem mnohem hlubších a bolestnějších skutečností. Ježíšův učedník Vojtěch Novotný není sám, kdo v prostředí teologických fakult spjatých s mojí církví propustil člověka, o jehož domácím a mezinárodním renomé pochybují jen ti, kteří by nejraději vrátili církev jen pár minut po skončení Tridentského koncilu a jimž vyhovuje středoškolská či učňovská výuka náboženských předmětů a pojetí víry a náboženské praxe jako klacku na druhé.

Dříve než věci samé se můj příspěvek dotkne nešťastného způsobu, jakým do veřejné debaty zasahují některé hlasy z křesťanské části naší společnosti. Dochází totiž ke zbytečnému směšování různých úrovní, na nichž lze o problematice manželství a přístupu k sexuálním menšinám uvažovat. Debata se pak vede ve stylu babylónského zmatení jazyků a hádání hluchých, kteří si neumí naslouchat.

V křesťanských církvích horlivě diskutujeme o tom, kdo by měl nebo neměl vstupovat do manželství. V pozadí při tom zůstává otázka, co vůbec manželství je. Celou debatu tak provází podivuhodné ticho a řada zarážejících zámlk.

Ve svém prohlášení definujete manželství jako „trvalý svazek muže a ženy založený na dobrovolném oboustranném smluvním vztahu“. S touto formulací, která je v podstatě citací z Občanského zákoníku (§ 655), se ztotožňuji. S ostatními tezemi a myšlenkami vašeho prohlášení se ztotožnit nemohu. Např. tvrdíte, že „institut manželství nezaložili lidé, ale sám Hospodin ve chvíli, kdy stvořil člověka“.