V poslední době se mi spojily tři příběhy, které jsem poznal během svého kazatelského putování po církvi, které se nedávno završilo.

I když nás apoštol Pavel varuje, abychom nedělili lidi na silné a slabé (První list do Korintu 8) a aby se naše „svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé“, je to málo platné. 

Zvláštním způsobem se katolický a protestantský pohled už mnoho let střetávají v debatách o obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a je to vlastně jediné téma, na němž je míra vzájemného neodpuštění a nesmíření patrná velmi plasticky. Všude jinde jsou naše vzájemné ekumenické vztahy uctivé a korektní, ale taky poněkud odtažité a povrchní. Spíše než jak bratři v Kristu chováme se k sobě navzájem jako bratranci z desátého kolene…

K rozhodnutí napsat níže uvedený text jsem dospěl pro přečtení článku Mariána Sekeráka Strašák „liberalismu a neomarxismu“ obchází církev, ve kterém se věnuje vztahu církve k ideologiím. Předkládá zde příklady, kdy podle něj biskupové nepatřičně vstupují do ideologických debat a neoprávněně proklamují své ideologické postoje.

Je škoda, že českou veřejnou diskuzí prošla prakticky bez povšimnutí jedna z posledních knih nedávno zesnulého britského filozofa Rogera Scrutona On Human Nature, o lidské přirozenosti.