Ve středu, krátce po oficiálním představení nového biografického filmu Francesco rusko-amerického režiséra Jevgenije Afinejevského, obletěla světová i česká média jeho malá část, ve které papež hovoří o homosexuálech jako členech Boží i lidské rodiny a vyjadřuje podporu civilním svazkům pro páry stejného pohlaví.

„A terazky mi povedztě, Kefalín, čo vy si predstavujetě pod takým slovom absurdný?“ zeptal se major Haluška vojína Kefalína ve filmové adaptaci Švandrlíkových Černých baronů. Ani soudruh major, ani vojín Kefalín netrpěli, tak jako švejkovský plukovník Bedřich Kraus, mající též přídomek von Zillergut, vysvětlovací mánií.

V poslední době se mi spojily tři příběhy, které jsem poznal během svého kazatelského putování po církvi, které se nedávno završilo.

I když nás apoštol Pavel varuje, abychom nedělili lidi na silné a slabé (První list do Korintu 8) a aby se naše „svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé“, je to málo platné. 

Zvláštním způsobem se katolický a protestantský pohled už mnoho let střetávají v debatách o obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a je to vlastně jediné téma, na němž je míra vzájemného neodpuštění a nesmíření patrná velmi plasticky. Všude jinde jsou naše vzájemné ekumenické vztahy uctivé a korektní, ale taky poněkud odtažité a povrchní. Spíše než jak bratři v Kristu chováme se k sobě navzájem jako bratranci z desátého kolene…