Před osmi lety 13. března 2013 byl zvolen papežem Jorge Mario Bergoglio. Stal se prvním papežem pocházejícím z amerického kontinentu a prvním z jezuitského řádu. Chceme-li hovořit o politickém rozměru osmiletého pontifikátu papeže Františka, je třeba zmínit určité historické souvislosti jeho života, které formovaly jeho náhled na veřejné záležitosti. 

Kritická racionalita je pro růst víry zásadním faktorem (jakkoli se neinformovaná část populace pokouší sugerovat opak) a spojení s úctou k životu, díky níž se teprve člověk stává obrazem Stvořitele, je pro růst ve víře odrazovým můstkem. Pokusím se to ilustrovat na těchto příkladech.

Myslím to vážně. Svěcení žen nakonec přijde, protože církev není schopná přijít s jediným přesvědčivým argumentem, kterým by ospravedlnila pokračující udržování institucionální a institucionalizované misogynie. Zmůže se maximálně na to, že řekne: „Vždycky jsme to tak dělali.“

Papež dovolil ženám ministrovat. Pod tímto titulkem média nejčastěji oznamovala vydání dokumentu Spiritus Domini papeže Františka. Z katolického prostředí pak následovala vysvětlující reakce poukazující na rozdíl mezi ministrováním a akolytátem s tím, že to stejně pro nás nemá žádný význam, jelikož ženy už dávno ministrují a vlastně u nás je všechno vyřešené. Můžeme si položit otázku, zda je změna vůbec k něčemu potřebná, anebo naopak provokativně podle vzoru Járy Cimrmana: „Není to příliš málo, Antone Pavloviči?“

Pandemie Covid-19 znovu oživila debatu o nepodmíněném základním příjmu (NZP). Koncept NZP navrhuje, aby každý dostával bez jakýchkoli podmínek určitou částku jako základ pro živobytí. Ta myšlenka není nijak nová. Papež František se už od začátku svého pontifikátu jednoznačně staví na stranu lidí, jejichž důstojnost je ohrožena chudobou, vyloučením, ponížením nebo nedostatkem možnosti zlepšit svou životní situaci.