Podle tří ukazatelů – příjmu domácnosti, materiální deprivace a nezaměstnanosti – je chudobou ohroženo 22 % obyvatel České republiky ve věku 18–30 let.

Dnes se v oblasti naší takzvané západní civilizace, a to včetně krajně sekularizované České republiky, skloňují křesťanské hodnoty takřka ve všech pádech. Při hlubším pohledu se však nelze ubránit dojmu, že často jde pouze o abstraktní fráze, a zeptáme-li se, čím mají být tyto hodnoty reálně představovány, následuje mlčení nebo naivně diletantské či zcela bezobsažné fráze. Zamyslíme-li se však hlouběji, brzy si uvědomíme, že takto položená otázka opravdu není jednoduchá.

Mnozí se v uplynulých týdnech ptali, co se to děje na Slovensku. Jakými politickými změnami tato Čechům tak blízká země prochází? A jaká byla role slovenské katolické církve v tomto procesu? Ač jsou již postní dny za námi, pokusme se na tomto místě o několik „zastavení“ na cestě, která – i když nebyla tak celkem křížová – budila a budí mnohdy překvapení či rozpaky.

V posledních letech jsme měli možnost připomenout si velká jubilea mnoha významných osobností historie. Některým se dostalo velké pozornosti, jako např. Janu Husovi, Jeronýmovi Pražskému či Martinu Lutherovi, jiní naopak byli připomenuti jen velmi skromně, jako třeba liberecký rodák Christoph Demantius nebo velikán renesanční hudby Heinrich Isaac. Významné výročí si však v minulém roce připomněl také Vojenský a špitální řád svatého Lazara Jeruzalémského, který oslavil osmdesát let od obnovení či ustavení jeho činnosti v tehdejším Československu.

Ve svém varování před ratifikací Istanbulské úmluvy uvedli naši biskupové, že principiálně vítají všechny snahy o prevenci a potírání násilí vůči ženám, pokud se neděje na úkor zpochybnění přirozeného řádu. Současně také připomněli, že na zavrženíhodné násilí na ženách i mužích již naše stávající zákony pamatují. V reakci na tento pastýřský list se Pavla Holíková tázala, zda skutečně je v katolické církvi zcela jasno ohledně identifikace a odmítnutí domácího násilí.