Rok 2020 proměnil mnohé z toho, na co jsme byli v běžném provozu našeho života - ať již náboženského, společenského nebo občanského - zvyklí. Rád bych proto nabídl pět krátkých bodů k určité reflexi a zamyšlení se nad změnami nebo strukturami myšlení, které musíme odložit, pokud chceme vstoupit do světa skutečně s adekvátní eklesiologickou reflexí.

V této koronavirové době se nás ochrana života každého člověka mimořádně dotýká, přičemž paradoxně můžeme slyšet mnoho výroků proti životu. Jedná se o široké spektrum názorů, jejichž sjednocujícím motivem je znevažování těch, kdo projevují obavy o život. Rozhodně nemíním adorovat všechna opatření, která jsme již zažili, jejich průběžné nařizování a rušení, často značně poznamenaná populismem namísto logiky věci.  Odvaha ale není lehkomyslnost.

Ve vatikánské zprávě týkající se zdánlivě nepřekonatelného vzestupu někdejšího kardinála Theodora McCarricka se objevila dvě šokující odhalení.

Hovořit o podzemní církvi v dnešním kontextu může být pokusem více historického exkursu než aktuální sociologické či teologické sondy. A přesto se domnívám, že právě takový pohled je pro pochopení sociálních dynamik v české církvi nesmírně důležitý. Odkrývá totiž některé struktury, ve kterých žijeme, ale možná právě bez pohledu na tři desítky let starém (ne)setkávání je uvidíme jen velice obtížně.

Dáme-li promluvit strohým datům o „světci v džínách“, jako to někdy dělávají kazatelé ve všední den, když neměli čas připravit si homilii, Carlo Acutis byl mladý počítačový programátor. Narozený v r. 1991 jako syn bohatých italských rodičů, známý veselou povahou, počítačovými dovednostmi a niterným vztahem k eucharistii. Eucharistie pro něj byla „dálnicí do nebe“.