Zdá se, že v moderní době má možná každá generace pocit, že žije v kritické nebo přelomové době, ale málokdy je to tak intenzivní jako v současnosti. Týká se to samozřejmě i církevní a náboženské oblasti, včetně instituce tak tradiční, těžkopádné a na první pohled neměnné, jakou je katolická církev a papežství.

V úterý 20. dubna proběhl online diskuzní pořad „Celibát“ pořádaný „Dominikánskou 8“, který byl moderován Benediktem Mohelníkem. Jeho hosty byli Václav Malý, Tomáš Petráček a Eva Klípová. I když samotní přítomní řečníci byli kněží, kteří se doživotně zavázali celibátem, lze si vážit toho, že organizátor akce pozval také manželku katolického duchovního východního obřadu, který byl vysvěcen tajně v roce 1985 Václavem Konzalem. 

Kongregace pro nauku víry odpověděla negativně na otázku, jestli mohou kněží žehnat svazkům mezi osobami stejného pohlaví. Jak se po takovém „responsu“ cítím? Zle. Stydím se za svou církev, jak řekla na twitteru ministryně Hilde Crevits. A cítím zejména intelektuální a morální nepochopení.

Jezuita Hans Zollner je vedoucí Centra pro ochranu dítěte (CCP, Centre for Child Protection) Papežské univerzity Gregoriana a člen papežské komise pro ochranu dítěte. V rozhovoru vysvětluje svůj názor, proč kolínský znalecký posudek ohledně zneužívání pro vyjasnění věci zdaleka nestačí, a mluví i o zneužívání v širším kontextu. 

Křížová cesta má hodně daleko k poetické procházce jarní krajinou nebo ke sladkobolnému rozjímání před jednotlivými obrazy. Pán Ježíš vzal na sebe všechno utrpení, které si lidstvo připravuje, prožíval smrtelnou úzkost v Getsemanech, potupnou cestu na popraviště a dlouhé, bolestné a ponižující umírání. Ne nadarmo byl kříž „vynalezen“ jako popravčí nástroj pro ty, jimž byla upírána jakákoliv práva. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“