Hned na začátku jednání nedávno zahájené synody v Římě byl oheň na střeše, když prefekt Dikasteria pro nauku víry oznámil, že zatím nelze očekávat pozitivní rozhodnutí o jáhenském svěcení žen. Naštěstí se i na této synodě ukazuje podobná dynamika jako na druhém vatikánském koncilu, jehož delegáti při prvním zasedání smetli ze stolu většinu připravených návrhů.

Několik nedávných povzdechů o projevech ke studentům a o KTF v Praze se setkalo s velkým ohlasem. Svobodní lidé ve svobodné zemi se podivovali, jak jsou autoři obou textů odvážní. Rození sýčkové jedním dechem dodávali, že to oba nebudou mít v budoucnosti lehké.

Jeden z vrcholů letošního roku, olympijské hry a následně i hry paralympijské, zvedly další podivuhodnou vlnu zájmu lidí o to, co to jsou vlastně křesťanské hodnoty a tradice evropské civilizace. Myslím, že nejsem sám, kdo vidí nejen v české společnosti poněkud malou míru radosti a zároveň zjitřené postoje řady křesťanů na adresu našeho společného domova – Evropy a její přítomnosti.

V souvislosti s událostmi roku 1968 mě napadá jedna podobnost. Totiž, zda římskokatolická církev, jejíž součástí jsem a chci být, není mnohdy poněkud normalizační. Je v tomto prostoru vždy respektována a ctěna svoboda svědomí a slova?

Zpracovávám zážitky z minulého týdne a píšu pár postřehů pro vás, kdo jste to nezažili (a možná ani zažít nechcete). Samozřejmě je to jen moje subjektivní zkušenost.