Na konci ledna si svět připomněl 75. výročí osvobození Osvětimi. To číslo sedmdesát pět je velmi naléhavé, připomíná nám nezvratnou skutečnost, že pozemský čas posledních přeživších svědků se nemilosrdně zkracuje a největší tragédie dvacátého století se přesune do učebnic historie.

Poslední kapitoly Skutků apoštolů obsahují vyprávění pohnutých událostí poslední z Pavlových cest, z cesty do Říma, kam putoval na rozdíl od svých předchozích cest předně ne jako apoštol, ale jako vězeň, který se odvolal k císaři.

Film Dva papežové zhlédly po celém světě milióny diváků. Poučené umělecké i teologické kritiky přilákaly k tomuto snímku milióny dalších. V zemích za železnou oponou vyvolalo tohle umělecké dílo opět – abych si vypůjčil Goldoniho slova – poprask na laguně.

Mudrcové z východu se vydali na dalekou cestu poklonit se právě narozenému dítěti. Z evangelia svatého Matouše se o nich nic bližšího nedozvíme. Jejich počet a postavení lidová tradice odvodila z počtu darů, tj. z tří darů královské úrovně. Příběh mudrců se stal velmi populárním v lidové zbožnosti. Milá interpretace, která by ale neměla nechat zapomenout na původní zprávu.

Můj Kristus vlastně není vánoční. Nečekám na něj celý rok, abych s ním mohl najednou nějak lépe, intenzivněji být. Celý ten čas mě žene paradoxně pryč, ven, do přírody, do hor, na cesty mezi poli, na okraje našich pouští. Proč?